O obci / historie

Z historie obce ...

První zmínka o obci Lozice pochází z nedatované listiny, kterou olomoucký biskup Jindřich II. zv. Zdík, se svolením papeže Inocence II., mohučského arcibiskupa a metropolity Adalberta I. (Albrecht hrabě ze Saarbrückenu) a českého knížete Soběslava, přenesl katedru olomouckého biskupství z kostela sv. Petra do nově vybudovaného chrámu sv. Václava. Chrám byl biskupem Jindřichem Zdíkem, za přítomnosti českého knížete Soběslava a jeho manželky Adléty Uherské, vysvěcen 30. 6. 1131. Biskup vydanou listinou zabezpečil s pomocí knížete nový chrám dostatečným majetkem a platy. Tak olomoucký biskup pro svůj kostel sv. Václava koupil ves Lozice. Nepochybně se tak stalo v období okolo roku 1131.

Olomoucký biskup Jindřich Zdík zřejmě nekoupil ves Lozice celou, protože v roce 1167 disponoval její částí český král Vladislav I. Ten někdy okolo roku 1150 (letopisec Vincentius uvádí rok 1141) společně se svou manželkou Gertrudou Babenberskou a za účasti olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka založil premonstrátskou kanonii při kostele Panny Marie, stojícím v areálu litomyšlského hradiště. 20. ledna 1167 vydal král Vladislav I. listinu, kterou bere pod ochranu litomyšlské premonstráty a potvrzuje jim držené statky. Mezi nimi i panovníkovo „dědictví“ ve vsi Lozicích. Historiograf August Sedláček to interpretoval tak, že král Vladislav koupil díl vsi Lozice od olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka a přidal k němu tu část, která na něj spadla po lidech, kteří svévolně opustili ves („po lidech zběhlých“). V dalších letech zřejmě patřila ves konventu. Neznáme podrobně další osudy vsi Lozice v rámci klášterního panství. Na jaře roku 1344 cestoval král Jan Lucemburský se synem Karlem do Avignonu za papežem Klementem VI. Výsledkem této cesty bylo vydání papežské buly 30. dubna, kterou papež potvrzuje založení pražského arcibiskupství a vynětí této instituce z dosavadní církevní podřízenosti kurfiřtskému arcibiskupství v Mohuči (Mainz). V rámci organizace nové metropolitní církevní instituce byly pražskému arcibiskupství podřízeno biskupství olomoucké a nově zřízené biskupství v Litomyšli. Premonstrátský konventní kostel byl papežem povýšen na katedrální chrám. Část řeholní kapituly se stala kapitulou katedrální a k ní byl nepochybně převeden i majetek a k obživě potřebné statky. Biskupství zaniklo v průběhu 15. století. Lozice však nebyly jeho statkem již na konci 14. století. Patřily k panství hradu Rychmburk.

Hrad Rychmburk byl zřejmě postaven na počátku 14. století Tasem z Mrdic, který se jako držitel hradu poprvé připomíná v roce 1325. V roce 1349 je prameny zmíněno vlastnictví hradu Benešem z Vartenberka z veselské větve rodu. Na základě vartenberského darování před rokem 1361 byli nějaký čas držiteli hradu johanité z pražského řádového převorství. Dalším držitelem hradu – snad už od roku 1361 byl Vilém z Pardubic a ze Staré, bratr pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Je otázkou jak souviselo založení litomyšlského biskupství, vymezení jeho hranic vůči pražskému arcibiskupství, majetkové poměry nového biskupství ve vztahu ke stále existujícímu premonstrátskému konventu, které byly předmětem sporů obou institucí, s osobou prvního pražského arcibiskupa Arnošta a jeho bratra Viléma, jako držitele rychmburského panství, které bylo církevně součástí litomyšlského biskupství. Přes všechny nejasnosti o vlastníku vsi Lozice po roce 1167 je zřejmé, že v roce 1392 byl držitelem Smil Flaška z Pardubic na Rychmburce, syn zmíněného Viléma.

Smil Flaška z Pardubic učinil 8. června 1392 vklad do desk zemských o prodeji hradu Rychmburk, městeček Skuteč, Hlinsko a Svratka a 58 vesnic. Mezi vesnicemi příslušnými k rychmburskému panství je jmenována i ves Lozice. Kupujícími byli Otta z Bergova a Boček z Kunštátu. Nešlo o skutečný prodej, ale o tzv. „odevzdání k věrné ruce“, které bylo obvyklé například při ručení za dluhy. V roce 1396 vystupuje Smil Flaška z Pardubic jako svrchovaný pán hradu Rychmburka a volně disponuje jeho příslušenstvím. Jeho potomci drželi hrad až do roku 1439, kdy zemřel Jan Flaška z Pardubic bezdětný. Ještě před svou smrtí zapsal svůj majetek v dluhu 10 000 kop grošů Menhartovi z Hradce, Hynkovi Krušinovi z Lichtenburka, Jiříkovi z Kunštátu, Janovi z Mochova a Arnoštovi z Humpolce. Chtěl tak předejít tomu, aby panství bylo královskou odúmrtí. Přesto král Albrecht Habsburský po smrti Jana Flašky považoval jeho pozůstalost za odúmrť spadlou podle zemského práva na krále a v roce 1439 daroval Rychmburk Kašparovi Šlikovi a Haškovi z Valdštejna. Darování však nebylo současníky vnímáno jako plnoprávné a později bylo zcela zpochybněno. Přesto v roce 1443 je držitelem hradu Rychmburk Jan Pardus z Horky a Vratkova. Později vznikly o držení rychmbruského panství spory, které řešil dvorský soud. Ten dal za právo Pardusovi. Ze zápisu z jednání dvorského soudu z 1. 6. 1456 vyplývá, že Lozice byly stále při Rychmburku.

Zřejmě již před husitskými válkami nebyla celá ves Lozice v držení majitele hradu Rychmburk, protože v roce 1414 se jako vlastník její části připomíná Petr ze Srubu, řečený Kropáč, který zde své ženě Anně „daroval“ (nepochybně „pojišťoval“ její věno). Kusé zprávy nedovolují podat lepší a soustavnější pojednání o majetkových poměrech v Lozicích. V roce 1454 se připomíná jistý Buzek z Holešovic, který byl držitelem části Lozic. V roce 1450 tento Buzek odkázal svůj majetek Přibíkovi Kroměšínovi z Březnice, který se pak také odkazu ujal, ale vedl o něj spor s králem Ladislavem. Přibík zřejmě své nároky obhájil, protože jeho dcera Johana, která se vdala za Mikuláše staršího Trčku z Lípy, prodala v roce 1496 synovci svého manžela Mikulášovi mladšímu Trčkovi z Lípy a na Opočně Třebechovice (pod Orebem) tvrz, městečko a dvory poplužní se štěpnicemi, vsi Nepasice, Blešno, Librantice, Jenikovice, Krňovice, Čenkov, Lično, Petrovičky, Výrava, Holešovice, Lozice a Bělušovice. Od té doby patřily Třebechovice a příslušné vsi k opočenskému panství. Mikuláš mladší Trčka zemřel v roce 1516 bezdětný a podle jeho poslední vůle připadlo vše, včetně Opočna, zpět Johance Kroměšínové z Březnice, která v té době již byla vdovou. Ale i ona zemřela v roce 1516. Dědictví se ujali její synové. Opočno nakonec držel nejstarší Zdeněk.

Z historie okolí Lozic vyplývá, že se ves nakonec dostala do držení Slavatům z Chlumu a Košumberka a nejméně od poloviny 16. století patřila k panství Košumberk. Cesta Slavatů k Lozicím je obtížně mapovatelná. Diviš syn Slavatův v roce 1540 převzal po otci panství Košumberk a jako první v rodě začal používat rodové jméno ve tvaru Diviš Slavata z Chlumu a Košumberka. Za účast v protihabsburském povstání v roce 1547 byl Diviš pokutován převedením jeho košumberského panství na manství. Ze zápisu v deskách dvorských o manské přísaze Diviše Slavaty vyplývá, že k manství byl přihlášen následující majetek: zámek Košumberk s dvorem poplužním, Luže městečko s podacím, vsi Voletice a Jenišovice s tím co tam má a s podacím, Ložice (Lozice), Srbce, Bělou, Martinice, Mentoury, Mravín, Štenče, Chroustovice městečko s podacím a s tvrzí pustou, Poděčel, Most, Lipec a co tam má, Městec, Ostrov, Sedlec, Švařeň, Dušice a co tam má, Popovec, Radovesice, Domaňovice Božec a Lipce. Od císaře Maxmiliána II. obdržel odpuštění a manství bylo zrušeno. Diviš se stal hejtmanem Chrudimského kraje a zemřel v roce 1575. Z manželky Alžběty z Hradce měl pět synů – Adama, Jindřicha, Michala, Albrechta a Zachariáše. Ti se podělili o otcův majetek v roce 1577 tak, že Košumberk připadl Jindřichovi.

Jindřichův syn Diviš Lacembok převzal panství po otci v roce 1599. Účastnil se aktivně stavovského povstání v letech 1618 – 1620 a těsně po jeho smrti (+ 23. 2. 1623) mu byla konfiskována polovina majetku. Ze zápisu konfiskační komise z 22. května 1623 vyplývá rozsah pokutovaného majetku – statek Košumberk, totiž zámek Košumberk s dvěma štěpnicemi, zahradou kořennou, chmelnicí, pivovarem a s dvěma dvory poplužními (při zámku a v Lozicích), městys Luže s právem podacím, pak vsi celé Zdislav, Ložice (Lozice), Jenšovice (Jenišovice) s právem podacím, Miřetín (Mirotín), Mravín, Popovice (Popovec), Štěnice (Štěnec) a Mentoury; též společné vsi Voltice (Voletice) s kostelem filiálním, Bělá, Srbice (Srbce), Martinice, Pušice (Pěšice), Sedlce (Sedlec) a Hluboká (Hluboké); dva mlýny (v Luži na Podolí a v Jenčovicích), potoky, pět rybníků (Jenšovický, Mirkovský, Mentourský, horní na Koutech a Zdislavský), lesy a jiným příslušenstvím. Tento majetek odhadnutý na 50 265 kop grošů míšeňských, koupil na základě císařské rezoluce z 3. června 1623 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka na Jindřichově Hradci, president české komory a nejvyšší komorník Království českého a to za sumu 62 659 kop a 17 grošů míšeňských. Vilém Slavata tak zachránil pro svůj rod jeho tradiční sídlo a panství. V roce 1634 přenechal Košumberk synovi Diviše Lacemboka Jindřichu Vilému Slavatovi. Jindřich Vilém zemřel v roce 1654 a panství zničené třicetiletou válkou a drancováním Švédů a císařského vojska, dědila teprve dvouletá Johanka Barbora. Ta v následujícím roce také zemřela a panství se ujala její matka Marie Maxmiliána Eva, roz. Žďárská ze Žďáru (+ 1690). Jako bohatá vdova se v roce 1656 vdala po druhé za Kryštofa Františka svob. pána Hýzrle z Chodu (+ 1666). S ním měla syna Ferdinanda (+ mladý) a jedinou dceru Františku Terezii, která se vdala za Kryštofa hraběte z Lamberka. Marie Maxmiliána Eva po smrti svého druhého manžela zcela propadla vlivu královéhradeckých jezuitů. V roce 1668 založila na Chloumku u Luže kapli Panny Marie a vedle ní jezuitskou rezidenci, která darovala statek Roubovice a ves Bělou. Do kaple umístila obraz Panny Marie Pacovské a kaple se stala poutním místem. Františka Terezie Lamberková následovala svou matku v přízni jezuitům a darovala jim hrad Košumberk s pivovarem a dvorem, městečko Luže s dvěma krčmami, mlýn Podolský a další čtyři mlýny jinde, vsi Voletice, Zdislav, Štěnec, Srbce, Hlubokou a dvůr Domanický. Marie Maxmiliána Eva Hýzrlová před svou smrtí v roce 1690 odkázala jezuitům na Chloumku další vsi – Mentoury, Kozice, Mravín, Sedlice a Jenišovice. Tak definitivně skončila více jak třísetletá tradice držby Slavaty z Chlumu a Košumberka, které nahradili jezuité.

V roce 1694 koupil Norbert Leopold hrabě Libštejnský z Kolovrat (+ 1716) od jezuitů statek Roubovice s vesnicemi Mentoury, Lozice, Mravín, Sedlice a Jenišovice a připojil je ke svému panství Chroustovice. Jeho syn František Karel prodal v roce 1721 Chroustovice Jeronýmovi hraběti de Capece, markraběti de Rofrano. V kupní smlouvě z 21. 3. 1721 je uveden rozsah prodaného majetku – zámek Chroustovice s městečkem a vesnice Městec, Ostrov, Opočno, Uhersko, Trusnov, Franclina, Radhošť, Žíka, Tyništko, Janovičky, Stradouň, Vinary, Sedlec, Pěšice, Mravín, Mentoury, Jenišovice, Martinice, Lozice, Turov, Staré a Nové Holíšovice. Jeronýmova dcera Marie Terezie de Capece (* 3. 6. 1712, + 12. 11. 1778) se vdala 6. 9. 1735 za Leopolda Ferdinanda Jana hraběte Kinského z Vchynic a Tetova (* 17. 1. 1713, + 24. 10. 1760; znaková aliance tohoto manželského páru je na bráně statku v Lozicích). Syn uvedených manželů Filip Kinský (1742 – 1827) prodal 8. 3. 1823 zámek, dvůr a městečko Chroustovice s 23 vesnicemi Karlovi Alexandrovi knížeti z Thurn-Taxisu, který již vlastnil panství Rychmburk (1808), Chotěšov (1822) a Košumberk (1826). Thurn-Taxisové byli vrchností v Lozicích až do roku 1850, kdy byla zrušená patrimoniální (vrchnostenská) správa nahrazena správou státní zřízením okresních úřadů a obecních samospráv.

V roce 1886 byl v obci postaven kamenný most přes říčku Novohradku. Most o třech obloucích, stojící na dvou pilířích je chráněnou kulturní památkou. Snad most nahradil starobylý brod, kterým byla v místě překonávána Novohradka (viz zápis k roku 1392 – Lozicze u brodu)
 

O jménu obce ...

V průběhu historie byly zaznamenány následující podoby místního jména: Lozici (ok. 1131), in villa Lozic (1167), Lozicze u brodu (1392), Lozicz (1396), in Loziczy (1401), in Loziczi (1407), in Loziczy villam (1409), in Loziczich villam (1414), Hlozicze (1454), villa Lozicze (1456), v Lozicích (1496), Lozicze (1534, 1542), Ložice (1547, 1623) Ložicze ves (1654), Lozice (1854 úředně stanovený název). Jazykovědci vykládají význam názvu obce takto: Toto místní jméno byl v starých dobách v jednotném čísle (Lozic), ale pak od 15. století v čísle množném (Lozice). Jméno vzniklo z podstatného jména Loza s přidání zdrobňující přípony –ice a to shodně, jak vznikla i místní jména např. Církvice, Hlavnice, Kubice, Řečice atd. Pojem „loza“ je znám ve slovanských jazycích a v moravských nářečích a označuje „vinnou révu, sazenici vinnou“. „Lozina“ má také význam jako „vrbina“. Obecně lze říci, že základním významem pojmu „loza“ je proutí, zejména vrbové a vinné, či drobný porost. Lze konstatovat, že lze vytvořit znak, který se bude blížit pojmu „znak mluvící“.

 

Demografický vývoj obyvatelstva ...

Největšího počtu obyvatel dosáhla obec roku 1900, při sčítání lidu se uvádí 56 domů a 387 obyvatel. Potom nastal klesající trend a to až do roku 1980. Migrace obyvatel je patrná z následující tabulky:

Věková struktura obyvatelstva Lozic vytváří do budoucna základní předpoklady pro zastavení dosavadního nepříznivého vývoje počtu obyvatel.
Na okraji zástavní části obce se nachází hřbitov, který slouží i sousedním obcím - Radim, Srbce, Luže, Štěnec atd.

vyrobilo studio DAMI 2006